Stránky o všem ilegálním

Kuř abude ti kouřeno

Stimulancia

psychomotorické tempo a bdělost. Mechanismus působení spočívá v ovlivnění vylučování neuromediátorů dopaminu, noradrenalinu a serotoninu na synapsích v CNS. Standardně se mezi stimulanci zařazují kokainové drogy (koka, kokain, crack), amfetaminy (benzedrin, dexedrin), jejich derivát metamfetamin ( pervitin ); na pomezí mezi touto skupinou a halucinogeny stojí tzv. "halucinogenní aminy" - amfetaminy se substitucí na aromatickém jádře; jejich typickým zástupcem je MDMA (ecstasy).

Účinky
Hlavním účinkem stimulancií je „zlepšení“ nálady, potlačení únavy a pocitu hladu, celkové zrychlení psychických procesů, zjitřená představivost, zvýšená schopnost vcítit se do pocitu druhých a uvolnění zábran.. Vesměs jsou stimulační drogy používány k vyvolání pocitu euforie, jehož mechanismem zřejmě je snížení odbourávání přenašečů nervových vzruchů v mozku.
Stimulancia – a z nich především česká „specialita,“ představovaná pervitinem – jsou po alkoholu pravděpodobně nejčastěji zneužívanou „tvrdou“ drogou v České republice.
Prvotní efekt stimulancií je ve většině případů výrazný a příjemný, i když může někdy dojít ke stavům podráždění, nervozity a úzkosti. Při častém a déletrvajícím zneužívání této skupiny drog dochází u každého konzumenta zákonitě k zásadním proměnám psychiky. Tento účinek je mezi uživateli této skupiny drog dobře znám a ve slangu narkomanů se označuje pojmem „stíha.“ Podkladem je rozvoj toxické psychózy – psychické poruchy, projevující se paranoiou a mimořádně trýznivými paranoickými halucinacemi.
Narkoman postupně nabývá přesvědčení, že v jeho okolí dochází k podivným jevům: ostatní se k němu chovají jinak, neustále jej sledují, snaží se jej různě „podrazit,“ ošálit, podvést či přímo zabít. Tyto pocity se neustále zvýrazňují a bývají stále více doprovázeny výše zmíněnými halucinacemi – například ve formě démonických hlasů, jež se mu vysmívají, přikazují mu jednat násilně apod. Narkoman žije v neustálém pocitu ohrožení, panikaří, jedná iracionálně a útočí na své okolí. Takový stav, markýrující schizofrenii, často přivádí narkomana na psychiatrii – nezřídka však končívá sebevraždou.
Intoxikace je charakterizována kromě výše zmíněné stimulace pocity energie a vysoké výkonnosti, somaticky dochází k akceleraci srdeční akce, vzestupu krevního tlaku, dilatace bronchů, snížení chuti k jídlu a rozšíření zornic. Po odeznělé intoxikaci se dostavují pocity vyčerpání, slangově dojezd. Užívání zvyšujících se dávek nebo jednorázová vysoká dávka může vést k provokaci psychotického stavu (tzv. stíha). Psychická závislost se rozvíjí po několika měsících víkendového užívání, somatická závislost se nerozvíjí. Odvykací stav probíhá jako několikadenní stav vyčerpání, spánku, s vlčím hladem a konzumací vysokých dávek jídla. Stimulancia patří mezi drogy s vysokou mírou rizika, typickými zástupci jsou kokain, pervitin a amfetamin.
Stimulancia – a z nich především česká „specialita,“ představovaná pervitinem – jsou po alkoholu pravděpodobně nejčastěji zneužívanou „tvrdou“ drogou v České republice.
Nejpravděpodobnější odpovědi na otázku „proč“ lze shrnout do několika bodů:
  • zneužívání pervitinu má v ČR poměrně dlouhou tradici z dob „komunismu“
  • výroba pervitinu v domácích „laboratořích“ je relativně jednoduchá
  • suroviny pro jeho výrobu jsou až na výjimky volně přístupné jako technické materiály a předepisovaná nebo volně prodejná léčiva
  • Česká republika se z pohledu epidemiologa profiluje jako severoevropská či „severo-západoevropská“ země; při pohledu na epidemiologické mapy totiž zjistíme, že čím dále na jih (Španělsko, Itálie, Slovinsko) a na východ (Slovensko, Ukrajina, Rusko), tím výrazněji jsou ve spektru zneužívaných OPL zastoupeny opiáty a z nich zejména heroin; naopak Anglie, Německo, Polsko a všechny skandinávské země udávají jako hlavní problém svých drogových scén amfetaminy a jejich deriváty. Etnografický profil „Západního Slovana“ do tohoto schématu poměrně dobře zapadá.
Pro podrobné informace o amfetaminech klikněte sem .
Pro podrobné informace o pervitinu klikněte sem .
Pro podrobné informace o kokainových drogách klikněte sem .
Historie
Žvýkání listů koky, hlavního hojně užívaného přírodního stimulancia, je doloženo již 3000 let př. n. l. Obyvatelé And je dodnes stejně jako jejich dávní předci drtí, mísí s popelem, který hraje úlohu zásaditého činidla, a vkládají si je k dásním. Z přelomu prvního a druhého tisíciletí je doloženo pěstování koky jako kulturní rostliny, ze 14. století pak plánovité zakládání a obhospodařování kokových plantáží Inky. První zprávy o koce do Evropy dorazily v šestnáctém století: španělští conquistadoři si při dobývání Incké říše povšimli, jak dobře jejich nepřátelé snášejí tělesné vypětí a hlad; správně odvodili, že se tak děje díky žvýkání „na pohled obyčejného zeleného listí.“ Za první zaznamenaná ústní svědectví jsou považovány zprávy Ameriga Vespuciho (1501) a Fernandese de Ovieda (1535).. V roce 1565 zapsal svá pozorování koky a jejích účinků Nicholas Monardes; během příštích deseti let byl jeho text přeložen do italštiny, latiny a angličtiny.
Španělští katoličtí misionáři se pokoušeli pěstování koky od samého počátku zakázat, byli však rychle umlčeni majiteli stříbrných dolů, kteří rychle zjistili, že bez koky jsou indiánští dělníci, nucení v dolech pracovat, „mnohem méně výkonní, zato však více vzpurní a nemocní.“ Roku 1708 byla koka poprvé zmíněna v lékařském textu (Herman Boerhaave: Institutiones Medica).
V roce 1855 izoloval lékárník F. Gaedck z koky kokain, nenašel pro něj ale využití, a tak jej v roce 1860 bez znalosti Gaedckovy práce znovu objevil Albert Niemann. V roce 1862 vyrobila farmaceutická firma E. Merck v německém Darmstadtu ¼ libry kokainu; v roce 1886 to bylo již 158 360 liber. Během té doby se kokain etabloval jako lék proti kašli a anestetikum, zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud jej užíval jako antidepresivum a doporučoval v odborném pojednání za tímto účelem a k odvyknutí od morfinu (Die Coca, 1884). Kokain je až do roku 1903 hlavní a hojně propagovanou složkou Coca-Coly. Zhruba do tohoto okamžiku se datují první zmínky o jeho zneužívání, a to zejména na jihu USA; dr. Edward H. Williams v New York Times roku 1914 tvrdí, že „drtivá většina útoků na bílé ženy, které se odehrávají na jihu, jsou přímým důsledkem černošských mozků, zblblých kokainem.“ Téhož roku je volný prodej kokainu v USA zakázán.
Kokain byl zakázán v průběhu I. světové války i v Evropě, a to zejména na základě podezření, že prostitutky, zverbované do výzvědných služeb Německa, omamují touto drogou vojáky na dovolenkách, aby z nich snadněji „páčily“ vojenská tajemství. Přesto byl kokain vojákům v poli hojně podáván před útoky, při nočních hlídkách a podobně.
Obecně se má za to, že stimulancia sehrála za obou světových válek – kokain v první a amfetamin (benzedrin) a metamfetamin (pervitin) ve druhé – nezanedbatelnou úlohu.
Amfetamin byl poprvé syntetizován v roce 1887 z efedrinu, získaného z chvojníku (Ephedria vulgaris). Rok po něm byl v Japonsku syntetizován i metamfetamin (pervitin). Účinky obou drog byly prozkoumány až na počátku 20. století. Japonsko se ve třicátých letech na poli stimulačních drog stalo hegemonem: ovládlo výrobu ametamfetaminu a vyrábělo více než ¼ celosvětové produkce kokainu.
Užívání kokainu se šířilo i mezi válkami, rozkvětu však došlo na počátku sedmdesátých let, kdy v USA a v mnohem menší míře i v Západní Evropě došlo ke „kokainové epidemii.“ V době, kdy se užívání kokainu začínalo snižovat, byla v Kalifornii objevena výroba cracku (zřejmě 1976-7). Ten zapříčinil novou epidemii z konce osmdesátých let, kdy zasáhl chudinské čtvrti v USA, a na počátku let devadesátých, kdy se začal šířit i v Západní Evropě.
Amfetaminy zažily své období slávy na počátku šedesátých let, kdy se léky, obsahující benzedrin, staly populární součástí života „tančícího Londýna.“ Tyto pilulky, jimž se pro jejich barvu přezdívalo „purple hearts,“ se staly oblíbeným dopingem tančících i účinkujících – jejich užívání přiznávají Beatles, Rolling Stones i Eric Clapton a mnoho dalších. Jejich užívání v Západní Evropě a Spojených státech však nikdy nenabylo masovějších rozměrů – až do počátku devadesátých let, kdy se objevil „led“ a metamfetamin, jehož výroba v „kuchyňských laboratořích“ představuje jeden z nejzávažnějších problémů současných USA. Zdá se, že jsme Ameriku alespoň tady „předběhli“ – viz pervitin. V tomto ohledu ale není důvod k hrdosti.
Američané nicméně vyrábějí pervitin pro černý trh spíše ve formě kapslí a tablet – viz obrázek.
methpills.jpg

Rizika
  1. Stimulancia vytvářejí velmi rychle a spolehlivě psychickou závislost; závislost tělesná (somatická) je vyjádřena méně výrazně než například u opiátů, přesto však u uživatele dochází ke vzniku tolerance a tedy nutnosti zvyšovat dávky.
  2. Největší riziko stimulancií a z nich především pervitinu plyne z faktu, že nikdy nevíte, kolik drogy jste si v dávce vlastně koupili a jaké je kvality – tedy zda jde skutečně o kýženou drogu nebo některý z jejich prekursorů v nedokonalém výrobním procesu. Tyto prekursory, stejně jako látky, které se používají k „řezání“ (ředění látky za účelem zvýšení jejího objemu a tedy zisku dealera), jsou často nebezpečnější než sám pervitin – není třeba se jimi „předávkovat,“ a přesto Vám spolehlivě zničí játra, ledviny a další orgány.
  3. Další problém představuje již zmíněná tolerance: uživatel musí postupně svou dávku zvyšovat, aby tak dosáhl euforie. Vzhledem k tomu, že nikdy nezná koncentraci látky, a vzhledem k tomu, že klasickým způsobem užívání stimulancií jsou několikadenní „tahy,“ může dojít (a velmi často dochází) k neúmyslnému předávkování a ke smrti, jehož příčinou bývá zejména srdeční selhání, otoky plic a mozku.
  4. Důležité riziko vyplývá ze způsobu užívání: uživatelé, kteří si drogu vpichují, riskují záněty žil a trombózu, někdy až smrtelnou embolii (ucpání mozkové, srdeční, plicní či ledvinné žíly sraženou krví).
  5. Pokud si uživatelé vpichují drogu jehlou, kterou před nimi již někdo použil, zvyšuje se až k jistotě riziko zánětu žil, ale i zánětu jater, nákazy AIDS a v neposlední řadě také syfilidou a tuberkulózou a jinými nemocemi, které se obvykle šíří jinými cestami.
  6. I když se uživateli podaří vyhnout všem výše uvedeným rizikům, zcela jistě ztratí své dosavadní přátele a většinou i rodinu. Užívat trvale jakoukoliv tvrdou drogu je „práce na plný úvazek“ – na nic jiného než na shánění drog či peněz na ně není čas. Stimulancia z Vás navíc udělají pro okolí nesnesitelnou bestii; brzy zjistíte, že se nestýkáte s nikým jiným než podobně postiženými feťáky – a těm nemůžete věřit a také nevěříte. Tak stimulancia své uživatele zákonitě stahují na dno společnosti.
  7. Pravidelnému uživateli se s téměř stoprocentní jistotou nepodaří vyhnout trýznivé toxické psychóze, která nezřídka končí sebevraždou (viz účinky).

 
!!!