Stránky o všem ilegálním

Kuř abude ti kouřeno

Drogy v amerických médiích

Obraz drog jako nebezpečí, které ohrožuje celou společnost, vznikl v USA na počátku osmdesátých let, do značné míry na politickou objednávku. Zůstaly tak stranou mnohé závažné otázky, které existence legálních i ilegálních drog vyvolává.

Intenzivní protidrogovou válku v USA začal první šéf federální kanceláře proti narkotikům Harry J. Anslinger v třicátých letech minulého století. Pokračovala v letech padesátých a pak na začátku sedmdesátých let v éře Richarda Nixona. V roce 1986 v září prezident Reagan a jeho žena Nancy vystoupili v televizi na téma Drogová krize ve Spojených státech (v té době se objevil crack v daleko větší míře jak v médiích, tak na amerických ulicích). V těchto obdobích přitom nebyla míra užívání drog Američany nijak vysoká. Zvláště v osmdesátých letech počet Američanů, kteří užívali ilegální drogy, velmi výrazně klesl. Tento pokles se týkal hlavně mladých lidí, kteří méně kouřili marihuanu, a takzvaných "juppies", mladších bohatých lidí bílé pleti, jež užívali kokain. Společností hýbala obrovská hysterie: v roce 1986 šéfredaktor časopisu Newsweek Richard Smith napsal celostránkový editorial a hovořil o epidemii nelegálních drog jako o něčem nesmírně nebezpečném a porovnatelném s morovými ranami ve středověku. (To bylo celkem zábavné vzhledem k počtu obětí drog a moru, ale odráželo to obecnou představu, která existovala ve společnosti.) Hlavně lidé, kteří drogy prodávali, byli zobrazováni jako démoni, a pozornost se začala soustřeďovat na narkokokainové kartely. I samo slovo "kartel", jako například ropný kartel OPEC, označuje skupinu lidí, jež kontrolují trh a kteří jsou schopni ovlivňovat cenu tím, že třeba svoji komoditu dočasně stáhnou z trhu. Tehdy ale žádné důkazy, že na konci osmdesátých let hlavní obchodníci s narkotiky - Pablo Escobar nebo panamský diktátor Noriega - skutečně fungovali jako kokainový kartel, neexistovaly. Na veřejnosti se ovšem šířily představy, jak se lidé zabíjejí, o násilí v Kolumbii, obrovských počtech zbraní, vražd. Drogoví dealeři byli portrétováni jako téměř nelidské bytosti.

Tehdy byla ve Spojených státech přijata celá řada federálních i státních zákonů, které výrazně zvýšily tresty za činy v souvislosti s drogami - ze dvou let se stalo pět, z deseti dvacet, z dvaceti doživotí. Narostly pokuty, zvýšily se pravomoci policie. A to všechno ve jménu boje proti démonům, kteří prodávali drogy. Nevěnovala se žádná pozornost důsledkům těchto zákonů. Všichni se soustředili jenom na boj s drogami, místo nacistů nebo komunistů byl nový nepřítel - drogoví dealeři. Ti představovali novou hrozbu pro naši bezpečnost. Producenti nebo výrobci drog, kteří pěstovali kokain či opium, byli vnímáni jako zemědělci, kteří si musejí nějak vydělávat, ale kterým jsme museli vysvětlit, že vyrábějí jedy ničící naši mládež. Do roku 1989 si více než polovina Američanů myslela, že drogy jsou zásadní problém celé Ameriky. Zapomínali tak na další problémy, jako bylo vzdělávání nebo třeba nukleární zbraně… Drogy si získaly roli protagonisty. Na konci roku 1989 byl zadržen Noriega. Poprvé se v zatčení angažovala americká armáda. V devadesátých letech se drogoví dealeři více normalizovali. Jejich jména nebyla tak snadno zapamatovatelná, byly jich spousty. Stovky tisíc byly uvrženy do vězení, a přesto se objevovaly nové a nové skupiny.

Dobří a špatní na obou stranách

Protože před dvaceti lety policisté vnímali některé drogové dealery jako padouchy bez morálky a jiné však jako podnikatele, kteří by mohli klidně pašovat něco jiného než drogy, tento pohled na drogové dealery se posléze začal objevovat i v médiích. Na HBO v Baltimoru běžel televizní program nazvaný The Wire. Pořad zobrazoval policisty, politiky a drogovou scénou a celou dynamiku tohoto prostředí. Konečně se objevuje poměrně reálný portrét, kdy všichni jsou skutečné lidské bytosti. Dobří a špatní policisté, slušní a hrozní drogoví dealeři. Další byl King Pin na NBC, jednom z hlavních televizních kanálů. Pořad King Pin se soustředí na atraktivní mladý pár, který vychovává syna. Otec Miguel je vzdělaný Mexičan, který vyznává silné rodinné a pracovní hodnoty. Jeho žena je krásná bílá Američanka, jež svého muže velmi podporuje a pomáhá mu v jeho práci, kterou v tomto případě představuje vraždění a kriminální činnost. Soukromé tryskáče a jachty jsou spojeny s drogovým dealerstvím kokainu, marihuany, heroinu a dalších drog. Naopak Tony Soprano - známý protagonista show Sopránovi - dává dary církvi, aby smyl svoji vinu. Toto je konečně reálný svět. Jeden z mých oblíbených seriálů - The Weat (Tráva) - je o třicetileté bílé ženě ze střední vrstvy se dvěma dětmi, které najednou zemře manžel, a ona nemá dostatečné prostředky na svou dosavadní životní úroveň. Tak začne prodávat marihuanu, kterou kupuje od lidí z černé komunity, svým přátelům, svému zubaři, svému právníkovi, lidem na zastupitelstvu... Žena je zobrazena se soucitem, jako sympatická osoba. Další ze seriálů zobrazující dealerství je britský sitcom Ideal (Ideální), což je slovní hříčka - "I deal" - "prodávám". Hlavní hrdina je drogový dealer, který má dojem, že má spoustu přátel, ale ve skutečnosti jsou to jenom známí z práce, kteří s ním čas trávit musejí. Autor sitcomu říká, že pořad není o drogách, ale o lidech, které drogy spojují, a o tom, jak se prolínají jejich životy vzhledem k jejich společné potřebě. Do určité míry odráží normalizaci drog. Žijeme teď ve společnosti, kde miliony lidí prodávaly drogy. Většina lidí osobně zná někoho, kdo teď nebo v minulosti drogy prodával. Stalo se to běžným. Drogový dealer dnes není černobílý démon. (Samozřejmě jsou v tomto ohledu určité rozdíly mezi marihuanou, heroinem či kokainem.) Každopádně se v současné době drogy ukazují méně černobíle než v minulosti.

Dealující černoši

Ve Spojených státech žije téměř pět procent světové populace a z toho je dvacet pět procent vězňů z celého světa. Zavíráme za mříže více lidí za porušování protidrogového zákona než celá Evropa za všechny trestné činy. Miliony Američanů jdou do vězení za prodej drog. Proto se zvyšuje tlak na změnu pohledu na tyto lidi, třeba postoj k dealerovi, který je sám závislý na drogách a je nucen prodávat drogy, aby měl peníze na další dávky pro sebe. To je další komplikující proměnná v obrázku distributora drog, která se potom odráží ve zprávách, ve filmech, v sitcomech. Co vidíte ve filmech a částečně i ve zpravodajství, je stále více diferencovaný pohled na lidi, kteří vyrábějí a prodávají drogy. Dělají se rozdíly mezi policisty, kde ne všichni jsou dobří. Pozornost se soustřeďuje na lidi, kteří byli uvězněni neoprávněně nebo kteří strávili dlouhé roky za mřížemi a stali se oběťmi boje proti drogám. V současnosti máme v amerických médiích daleko zajímavější, realističtější pohled na drogové dealery v naší společnosti.

Jedním z velkých problémů ve Spojených státech, zejména ve vnitrozemí, na Havaji a v Kalifornii, je metamfetamin. Metamfetamin, tedy pervitin, je vyráběn často buď chudými bělochy, nebo lidmi z různých menšin, zejména z Latinské Ameriky. Většinou jej začali vyrábět jen pro sebe a pro své okolí doma. Občas se stalo, že výrobna explodovala nebo že se otrávili anebo kontaminovali celé okolí. Poškozovali tak nejen sebe a svůj majetek. Média tyto lidi sice zobrazovala velice drsným způsobem, ale neukazovala je tak drsně jako dealery kokainu nebo heroinu před dvaceti lety. Existují pro to dva důvody. Za prvé - dealeři cracku před dvaceti lety byli většinou černoši, alespoň tedy ti, co se objevovali v médiích, zatímco dnešní dealeři pervitinu jsou většinou běloši, tak je alespoň zobrazují média. A je o hodně snazší démonizovat v médiích černochy než bělochy. Druhý důvod je ten, že lidé už jsou unavení z protidrogové války a myslí si, že často je lepší léčba než vězení. Veřejnost už nechce tolik pronásledovat dealery.

Když se zaměříme na to, jak zpravodajská média drogové problémy zobrazují, vidíme celou řadu příkladů nezodpovědnosti. Média neinformují pravdivě, často dokonce hloupě. Neprofesionální a nepoučené je již zacházení s jazykem. O prodejcích marihuany říkají, že "tlačí na lidi, snaží se je přesvědčit, zmanipulovat", zato u tabáku či alkoholu se mluví o firmách nebo společnostech. Většina uživatelů drog v podstatě nezpůsobuje žádné škody nikomu jinému, jenom sobě. Anebo dokonce ani sobě ne. Toto platí zejména pro konopí, ale domnívám se, že to platí i pro jiné látky. Tvrzení, že problémem je uživatel, a vedle toho názor, že se snažíme mít společnost bez drog, dohromady zavání výzvou k totalitářskému přístupu k drogám.

Otázkou zůstává, zda je vůbec přípustné trestat lidi za to, že sami berou drogy. Domnívám se, že lidé by neměli být trestáni za to, co si vkládají do svého vlastního těla, pokud tím neškodí nikomu jinému. Jsem přesvědčen o tom, že moje duše a moje tělo patří jenom mně, ne státu. Pokud jsem opilý nebo zfetovaný a budu řídit nebo půjdu do práce a během toho zraním jiné lidi, zasloužím si trest. Každý musí nést zodpovědnost za své činy.

Uživatel alkoholu? Na záchytce

Zpravodajství na téma drog je v Americe, ale zřejmě nejen tam, značně zkreslené. Uvedu příklad: televizní producent řekne reportérovi, že chce udělat speciální program o uživatelích metamfetaminu. Řekne tedy: "Najděte mi uživatele a natočíme o nich pořad." Kde reportér takovéto uživatele najde? Obrátí se na nějaký léčebný program? Určitě. A na vězení. To znamená, že půjde na dvě místa, která jsou zřejmá, kde se ale nacházejí lidé, kteří mají s metamfetaminem problém. Představte si stejného producenta, který by řekl tomu stejnému reportérovi, že chce vyrobit speciální program o alkoholu, třeba v České republice. Reportér zajde na záchytku nebo detoxikační jednotku a do vězení. Zde rozhodně nejde o komplexní obrázek. I v případě metamfetaminu a heroinu existuje spousta lidí, kteří tyto drogy užívají, a přesto nespadají do tohoto obrázku. Tito lidé mají často rodiny, mají normální práci. Ale určitě nebudou hovořit s reportérem, protože své chování chtějí udržet v tajnosti. Reportér má samozřejmě také omezený čas a už tím, kde hledá informace a na jaké oblasti a skupiny se obrací, se zpravodajství nutně zkresluje. Celá reportáž pak zobrazuje pouze malý kousek pravdy.

Další hojně probíranou otázkou v souvislosti s drogami je jejich užívání při tvůrčích činnostech, v umění. Drogy versus umění bych rozdělil do pěti kategorií. První je destrukce - lidé užívají drogy, jsou závislí, vede to k jejich úpadku a umírají. Druhá je situace, kdy lidé mají pocit, že jsou tvůrčí, ale celá ta tvůrčí stránka se utopí v drogách, a nakonec vlastně nic nevyprodukují. Třetí kategorie je inspirativní nebo motivační. Kdoví, kolik velkých knih, článků, obrazů a hudebních skladeb je vytvořeno pod vlivem stimulantů - amfetaminu, kokainu, látek, které umožňují lidem psát bez přestávky, zuřivě, šestatřicet hodin a které umožnily vznik skutečně skvělých děl. Čtvrtá kategorie představuje změnu vědomí. Lidé, kteří nepsali, pokud byli pod vlivem drogy, ale užívání drog - zejména halucinogenů - jim otevřelo vědomí a umožnilo přemýšlet novým způsobem o životě. A nebyl to jenom Aldous Huxley, ale řada dalších, kteří se stali "jinými lidmi", protože si navodili určitý stav pomocí drog. Pátá kategorie vztahu se může nazvat součást života. Stejně jako někteří lidé pijí kávu, kouří cigarety, existují umělci, kteří užívají drogy třeba každý den. Louis Armstrong, velký jazzman, kouřil marihuanu každý den od mládí až do smrti. Existoval nějaký vztah mezi marihuanou a jeho úžasnými uměleckými výkony? Nevím. Byla to vlastně forma léčby? Byla pro něj marihuana antidepresivem? Nevím.

V každém případě bychom ovšem mohli natočit film o lidech užívajících drogy, kteří si dávají báječnou večeři, vedou velice inteligentní konverzaci, jež si všichni užívají, ale která je zároveň stimulována alkoholem. A na druhé straně skupina opilců, kteří blábolí naprosté nesmysly. Jedná se o úplně stejnou drogu, ale o jiné lidi v jiném prostředí, v jiné situaci. Stejnou situaci si můžeme představit v souvislosti s gamblerstvím. Vidíte-li lidi před automaty, jak v tranzu mačkají tlačítka celé hodiny, cítíte odpor. Anebo jiný film o gamblerství, kde by se hrál poker. A přitom si lidé báječně popovídají a mohou poker v podstatě hrát sofistikovaně, mít určitý systém a hrát inteligentně. V obou případech se jedná o gamblerství, ale situace i lidé jsou odlišní. Je důležité se ptát, jací by tito lidé byli, kdyby neexistovaly žádné drogy.

Mít pod kontrolou?

Moje práce ve Spojených státech a v různých jiných zemích světa je obhajovat postoj omezování prohibice a postihování. Myslím, že je třeba více regulovat než úplně zakazovat. Určitě je lepší léčba než trest a je nutné o tom neustále diskutovat. Musejí se omezovat nebo snižovat negativní dopady protidrogové politiky a negativní dopady užívání drog. Když se podíváme na historický vývoj v posledním století a položíme si otázku, proč jsme vlastně vůbec takové protidrogové zákony vytvořili, odpověď zní: v té době jsme si uvědomili nebezpečí drog a chtěli jsme je mít pod kontrolou, abychom chránili veřejnost. A tím jsme se stali více restriktivními. To je dobrý důvod. Pak jsou ale také špatné důvody: snažili jsme se třeba potlačovat užívání a distribuci drog spojené hlavně s menšinami, a netrestali jsme až tak přísně drogy, užívání a distribuci spojené s bílou většinovou společností. To je samozřejmě špatně. Co se týká protidrogových zákonů, často jsme zapomínali na to, proč jsme vlastně tyto zákony vytvořili a prosadili. Hlavním důvodem byla ochrana veřejného zdraví. Trochu se to ale vymklo z rukou. Zákony začaly žít svým vlastním životem a my jsme se stali stále většími moralisty. A lidé, kteří zákony porušovali, museli být stále více démonizováni i v médiích.


 
!!!